Když se podíváme na Ukrajinu jako na stát, uvidíme vnitřní rozpolcenost. I když tato země navenek působí unitárně, ve skutečnosti se dělí na dva celky a to pravoslavnou východní část, kde je vysoká koncentrace obyvatelstva ruského původu hlásící se k ruské a pravoslavné kultuře a na druhé straně uniatskou západní část, která se ztotožňuje se západními hodnotami charakteristickou pro euroatlantickou civilizaci. Právě Ukrajina se stává důležitým aktérem dění v mezinárodních vztazích díky tomu, že jejím územím podle Huntingtona prochází horký zlom, jenž od sebe navzájem odděluje západní (římskokatolickou) civilizaci a civilizaci východní (pravoslavnou). Právě tato zlomová linie půlí Ukrajinu ve dví a činí z tohoto státu bojiště, na kterém se střetává sféra mocensko-politického vlivu Washingtonu a Moskvy.

Situace jednoho z aktérů – Moskvy, nebyla po skončení studené války vůbec pozitivní. Sovětský svaz se na rozdíl od Spojených států na začátku 90.let rozpadl, a tím Rusko přišlo o svou pozici regionálního hegemona. S nástupem Putina do prezidentského úřadu se však změnil status quo a Rusko začalo obnovovat svou zašlou sílu. Pomocí celní unie se Putin již poměrně dlouho snaží vytvořit Euroasijskou unii, která by měla být mocenskou protiváhou k Evropské unii, a Ukrajina se v této šachové partii moci stává strategickou figurkou.

Abychom si však mohli jasněji definovat sféry vlivu, kterými bude Ukrajina v příštích letech ovlivňována, musíme si charakterizovat situaci uvnitř Ukrajiny a především představit elity, které budou mít nejsilnější vliv na rozhodování tohoto státu.

Primárně je potřeba si uvědomit, kdo na Ukrajině drží v rukou moc. I když je Ukrajina poloprezidenstkou demokracií, není to prezident, kdo opravdu tento stát řídí ale mocná ukrajinská oligarchie. Ta se však potýká s jistou disharmonií. Část oligarchů je namířena prozápadním směrem. Jsou to lidé, kterým jde primárně o zisk. Tato skupina tudíž bude podporovat západní směřování Ukrajiny a postupné začleňování země do evropských struktur. Jejich hlavním důvodem bude proniknout na západní trhy. Právě tato skupina by nejvíce těžila z přijetí asociační dohody. S tím je však spojený i proces demokratizace státu, snížením korupce a zejména předáním moci do rukou nezávislých soudů. Právě ono předání moci je trnem v oku prorusky orientovaným oligarchům, kterým jde primárně o udržení si svého politického vlivu nad státním aparátem. Prezident Janukovyč a premiér Azorov jsou v této hře pouze pěšáky, kterými pohybují právě prorusky orientování oligarchové, kteří by po případném sblížení své země s unií ztratili nejvíce.

Jaká budoucnost tedy čeká Ukrajinu v příštích letech? Podle harvardského politologa Saumela Huntingtona by rozpolcenost Ukrajiny mohla v budoucnu vyústit k rozdělení tohoto státu na dvě samostatné jednotky. Jeho definované paradigma by vytvořilo dva nové státy, které by byly od sebe odděleny horkou hranicí, která by ve své podstatě mohla sloužit jako doutnající rozbuška ke konfliktu mezi východem a západem. Samotné rozdělení Ukrajiny by pak zřejmě probíhalo daleko spontánněji, než rozdělení Československa, avšak krvavý a nezřízený teror, který v 90. letech zachvátil rozpad Jugoslávie, by však nenastal.

Pro ohrožení evropské bezpečnosti je klíčový i názor amerického politologa Mearsheimera, který ve svém paradigmatu národů nastiňuje možný přímý vojenský konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. V tomto případě by se válka rozhořela poměrně blízko hranic Evropské unie a měla by přímý negativní vliv na bezpečnost států sousedících s Ukrajinou a Ruskem (Bělorusko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Moldávii). Velice pravděpodobné vítězství Moskvy v tomto konfliktu by znamenalo vychýlení hranice civilizací, která by se posunula více na západ k hranicím Slovenska. V tomto případě by se Evropa znovu dostala do podobného bezpečnostního dilematu, který zažila naposledy v roce 1914. Znepřátelené bloky by však v tomto konfliktu nahradily daleko větší civilizace disponující mj. i zbráněni hromadného ničení. Je pravděpodobné, že konflikt mezi východem a západem by s sebou přinesl katastrofu globálního charakteru, který by daleko předčil všechny předešlé války, protože by se v něm nebojovalo o udržení národní suverenity či o dobytí jiných území, ale bojovalo by se o přežití civilizace jako takové.